Cože? :D

Srandistce děkuji za inspiraci k sepsání tohoto příspěvku. :) Abych vystihla svůj vztah k hudbě a zpěvu, musím vás nejprve na chvíli přenést do poměrně dávné historie a ještě k tomu do jiných končin, do Podkarpatské Rusi (nebo chcete-li Zakarpatské Ukrajiny, je to totéž), odkud část mé rodiny pochází. :) Různé obrázky tamní krajiny si můžete prohlédnout třeba TADY.

Když jsem byla hodně malá, často mě na starost dostávala babička Irena, pocházející právě z této země a pravděpodobně z etnika Rusínů. Vyprávěla mi o svém domově, položeném uprostřed březového háje, o všem možném, včetně zpěvu a pohádek. Prababička Vilemína podle jejího vyprávění vedla své děti k umění. Babička sama zpívala, její bratři hráli na nejrůznější nástroje, včetně příčné flétny a houslí. Později, když za války museli všichni utéct, babička přes další země doputovala až sem, kde nyní bydlím, bratři se rozdělili, jeden odjel hrát do Ameriky, další do Austrálie… a nikdy už se nesetkali. To vše vyprávím, abyste si uměli představit, jak jsem se do hudby i do pohádek při poslechu babiččiných příběhů ještě více zamilovala, spojilo se mi to s „vysněnou krajinou“, kterou jsem nikdy neviděla, a s vnitřním mým světem. :)

Od té doby jsem stále snila o tom, že se naučím hrát na housle, jako babiččin bratr. A protože mi rodiče housle zakázali, kradla jsem alespoň potajmu pletací jehlice mámě a hrála na ně (v dětských představách to byly úchvatné housle a smyčec!). Učila jsem se hrát i na flétnu (pouze zobcovou), a často jsem si zpívávala, většinou o samotě, nebo za přispění sestry. Byla jedinou osobou, která mě jako malého prcka uměla přimět ke zpěvu i před dalšími lidmi, velmi jsem se stydívala. Archivní ukázku si můžete poslechnout ZDE, za utržené škody na zdraví však neručím. :D (Martině bylo asi sedm let, mně necelé tři roky.) Ukázkou jsem chtěla demonstrovat, že opravdu neumím moc dobře zpívat, neboť mé schopnosti se časem spíše zhoršily, stud se zvýšil. Na základní škole jsem např. dostala i poznámku „Porušuje školní řád.“, když jsem odmítla postavit se před celou třídu a v hudební výchově něco zazpívat. :D (Na tu poznámku si jsem hrdá, jakožto na všechny, které po ní následovaly, tato byla první.)

V posledních letech jediným člověkem z Hradu, který mě mohl slyšet zpívat (co si aspoň pamatuji) je Arielka, podařilo se jí totéž, co mé sestře kdysi – přesvědčit mě, abych se na chvíli tak nestyděla a soustředila se čistě na zpěv. :D

Závěrem tedy shrnuto a podtrženo, hudbu miluji nadevše, protože mě provází celým životem, zpívám si velmi ráda (ovšem jen tehdy, je-li jistota, že mě slyší maximálně stromy a zvířata v lese), a proto se nepřestávám divit, že jsem od Srandistky slyšela něco tak neuvěřitelného.
:D