Bylo nebylo jedno internetové království, kde lidé žili šťastně...

Před nějakým časem jsem se nechala tak trochu přemluvit k vyzkoušení toho světoznámého „facebooku“ a občas si od té doby ohledně něj kladu otázky. Nicméně i po prvotním šoku, kdy mi přišel poněkud monstrózní a nepřehledný, jsem v něm dokázala najít souvislejší obrysy a zaujalo mě pár her (Farm town a Yoville). Děkuji SarahAlex, že mi byla zkušenou průvodkyní místy, kde bych se jinak nejspíš ještě nyní nevyznala. Mám k této službě rozporuplný přístup, na jednu stranu vnímám pár facebookových kladů, ale i tak, myslím, že dám přednost tomu nevkládat celou svou osobnost a vše co dělám do tamních prostor, které pro mě nejspíš nepozbudou punc cizoty oděné do vlídného důvěrného šatstva.

A proč o tom píšu? Před chvílí jsem viděla další díl „Ajťáků“, seriálu, který mě vždy pobaví. Ten díl byl věnovaný službě Friendface a otázkám, které vyvolává Facebook. Závislostem, kladům i záporům té služby. A tak jsem si pro sebe vystřihla úvodní upoutávku, kterou vám k zamyšlení nyní předkládám. :) A nejspíš si ji sem chci i archivovat, abych si na facebook díky ní nikdy nepřivykla víc, než je zdrávo. (Což mi myslím stejně nehrozí.)



Ještě sem přiložím výňatky ze dvou dost zajímavých (souhlasím s myšlenkami v nich) článků.

Zdroj: Být on-line...
(odkaz na celý článek)

"Existuje taková divná věc. LinkedIn. Je prý úžasný. Od řady lidí jsem dostal mailové avízo. I jsem se zaregistroval. Nic mi to však neříkalo. Dostalo se mi také pozvání na Facebook - "být přítelem" (že by za FB stála ČSSD?).
Trochu mě odpuzovalo takové pseudosrdečné vyzvání být přítelem. Slovo přítel prošlo řadou devalvací, od původního významu přes mládence, se kterým dívka chodí, ale nechce si před ostatními zadat s takovým banálním označením, tak volí kvalitnější slovo přítel, také přes zmíněnou sociální demokracii (kde je přítel příteli vlkem) až po přítele v marketingovém významu (lze být přítelem už na základě pozvání a rozhodnutí?)."

Zdroj: Blogy nemají smysl, nahrazuje je „Ksichtovník a Pípaliště“ (odkaz na celý článek)

"Sociální sítě znamenají dobrovolné vzdání se soukromí. Zatímco bloggeři se snažili (a potažmo stále ještě snaží) budovat o sobě jakési veřejné mínění, doslovně „neblijí“ na web každou myšlenku, která je napadne, Facebook je pro něco podobného přímo stvořen.
Jdu spát. Dobré ráno, světe! Pochutnal jsem si na obědě. Marcela Šírová má prej už zadek přes celý Krkonoše! To jsou všechno informace, bez kterých se svět obejde. Ovšem touha lidí psát o čemkoli je stará jako písmo samo a mezi jmény hloupých jsou i jména starých Řeků na iónských sloupech a pyramidách."

(Za poskytnutí těchto zajímavých článků děkuji Tomovi.)

Že by měl Platón se světem idejí nakonec pravdu? ;o)

Často chodíme známými místy s vžitým stereotypem, aniž bychom si uvědomili, že ta místa vůbec nemusí být něčím, čemu už nepřikládáme pozornost. Často se natolik soustředíme na cíl své cesty – dům, kam směřujeme, autobus, na který spěcháme atp., že tím ostatním prolétneme s očima upřenýma do dáli k onomu autobusu nebo pohledem zaměřeným do vlastní hlavy, že nás v tu chvíli ani nenapadne se rozhlédnout.
Hrávali jste si někdy s plastelínou? Matně si pamatuji, že největší zklamání z plastelínové tvorby jsem cítila ve chvíli, kdy jsem už nedokázala barvy dostat od sebe a čím víc jsem si s plastelínou hrála, tím více barvy mizely a přede mnou rostla beztvará šedavá hrouda.

Včera se mi podařilo dostat se do stavu, který bych mohla přirovnat k obnovení barev, proto ty příklady výše. Jakoby obří šedivá koule plastelíny nabrala zpětný chod a vše se opět navrátilo do svých čistých a jasných barev, tvarů a možností. Stejných a zároveň jiných, než kdy dříve, protože poprvé jsem nedokázala plně ty barvy, tvary a možnosti ocenit. Tentokrát ano. Dodalo mi to mnoho pozitivní síly, radosti nad tím, že náš svět vůbec není tak obyčejný, jak nám často přijde, že je vlastně jen na naší volbě a v naší hlavě, co se rozhodneme vnímat a vidět. A to vědomí… je neuvěřitelně osvobozující! *jokingly* Jako nádech čistého vzduchu po dlouhé době v zatuchlém sklepení. Včera jsem měla to potěšení vnímat vůni šeříků v ulici jako bych ji cítila poprvé. A byla to vůně neuvěřitelně krásná a léčivá. Mohla jsem jet nanovo poprvé metrem a usmívat se na spolucestující, protože jsem si prohlížela vše, co se dalo. A cítit a vidět, jak se nad tím druzí zprvu zaráží a pak… se začali usmívat také, protože je to prostě lepší než se mračit. Někdy, když si řekneme „Dost, takhle mi to nevyhovuje.“… spustí se změna k lepšímu sama od sebe, způsobem, jaký bychom ani nečekali. Není ale snadné k tomu prostému vědomí, že takhle jít dál nechceme, dojít. :o) Ale když už si to jednou řekneme, když si to sami v sobě otevřeně přiznáme… jako bychom otočili list tlusté knihy a tam stálo: „Pokračování je zcela svobodně na Tobě.“ A my si díky tomu vzpomněli, jak byl příběh poutavý ve svém zrodu, když jsme četli první kapitolu. A všichni takovou knihu máme.
Chci si včerejšek pamatovat, jak jen dlouho to půjde.

Nejoptimističtější na tom přístupu je, že pokud se změní ve vaší vlastní hlavě, soudím…. Že je to proces nevratný a dlouhodobě neovlivnitelný, aby se opět vše vrátilo do obvyklé šedé. Barvy tu jsou k vidění pro nás všechny, pro všechny, kdo se rozhodnou je chtít opět vnímat.

Malé zamyšlení nad loňským rokem

Je to dnes přesně rok, co jsem tu poprvé vyvěsila nějakou zprávu. A rok a den, co se blog zrodil z čiré spontánní radosti a nejspíš i potřeby mít svůj vlastní prostor, za který se nemusím nikomu zpovídat. :) Nepřestávám se divit, že jsem dala na slova SarahAlex a v časech nejhlubší temnoty jej nezrušila, neboť jsem si tou dobou říkala, že se mi už nechce s nikým se dělit o postřehy, myšlenky atd. Že jedinečnost každého z nás a sklon nechápat se nás vzdálilo natolik, že už ani nebude třeba se o myšlenky dělit.

Děkuji tedy SarahAlex za podporu projevovanou od první chvíle, co tyto stránky existují, díky její tvrdošíjnosti stále „žijí“.
Poděkování patří i vám, co se v těchto prostorách pohybujete a přitom jste se ještě nezbláznili, za zpětné reakce, za pocit, že má smysl ukázat, co se mi honí hlavou. A za vědomí, že ne vždy za to budu po zásluze potrestána. ;)

Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem stránky nezrušila, je to doklad mé vlastní minulosti, zápisník vzpomínek a připomínka toho, čím jsem si (popř. jsme si) prošla. A minulost není špatné si pamatovat, i když žijeme nadějí směřovanou k budoucnosti.
Blog včera dostal novou vizáž, nějak se mi zachtělo přírodní zelené, svobodné barvy a starobylých domků. Přát si nebudu nic, nechám se překvapit, co mě v dalším roce potká.

A pro radost si tu nechám jedno video, na které jsem narazila včera při hledání podkladů pro myšlenku, jež se tu nejspíš brzy objeví. Rozhodně ve spojitosti s písničkou Praan (odkaz ke stažení, děkuji Sarah za upload a poskytnutí), která je podkladem tohoto videa. ;) Díky tomu, co jsem tu viděla jsem… se opět cítila naprosto šťastná, s nadějí, že existuje úsměv, že důležitější než kolikrát si lidé šlápnou na nohy je zážitek z celku - společného bláznivě svobodného tance. *jokingly* Třeba vám ukázka toho zvláštního projektu také přijde vhod.
Video pro radost
(přímé vložení nějak zlobilo ;))

Boží ruka aneb Co je dokonalé?

Řekla jsem si, že TO ještě počká a budu na TOM pracovat až za chvilku. (SarahAlex a Corco pochopí. :D) Ráno mi Sarah poslala zajímavý článek z Novinek. Celý jej můžete najít ZDE.
Týká se vesmíru a jedné zajímavé scény zachycené rentgenovým dalekohledem Chandra.

Píše se v něm:
„Dva prsty chybí, ale jinak se zdá, jako by jakási bledá končetina čnící z vesmírné temnoty netrpělivě sahala po zářivé koruně. Útvar, jenž dostal poetické jméno Boží ruka, zachytil rentgenový dalekohled Chandra, jejž do kosmu vyslala americká kosmická agentura NASA.“


A tak jsem se s úsměvem zamyslela nad tím, že kdyby Bůh existoval a takto skutečně vypadala jeho ruka… Nezdá se vám vskutku lidské přistupovat k dokonalosti podle svého vzoru? Kdo z nás může říci, že pět prstů je dokonalý počet? Co když to jsou právě jen tři prsty? Je dokonalý Bůh nebo my? Co když Boží ruce nechybí dva prsty, ale nám dva přebývají? Co když je Boží ruka letící postavou s korunou na hlavě? :)
Co když bojujeme za své správné pohledy a přitom zapomínáme uvážit, že možností, jak na jednu věc pohlédnout… je třeba stejně tolik jako hvězd ve vesmíru?

Náš denní chléb

I po letech si občas vzpomenu na profesorku zeměpisu, která nás učila na gymnáziu s moudrostí a laskavostí, kterou jsme tehdy nedokázali plně ocenit. Loni zemřela, ale zanechala v nás po sobě něco, co je životně důležité – učila nás přemýšlet. Častokrát přišla do hodiny s ranními novinami, předčítala nám články a pak nás vyzvala k diskusi na různá aktuální témata. Kladla na to větší důraz než na hledání v mapách. Pamatuji si jednu zvláštní písemku, začala jedinou otázkou:

„Co jste včera měli k obědu?“

Tehdy nás ta otázka ze všeho nejdřív rozesmála. Až když jsme napsali, co jsme k tomu jídlu měli, vyzvala nás profesorka k rozepsání, z čeho asi se to jídlo skládalo, odkud k nám přišlo, čím vším na té cestě k nám prošlo… Včera v noci jsem náhodně přepnula televizi na ČT2 a pak už jen seděla, sledovala dokument a nechala myšlenky plynout. A v závěru jsem měla co dělat, abych se z toho všeho, co se mi honilo hlavou, nerozplakala ještě víc, než jak mi tou dobou už oči slzely. Včera v noci jsem nejspíš pochopila, co nám profesorka zeměpisu chtěla říci… Kuře kráčející vedle stroje, který chytá jeho druhy, mě přimělo, abych o tom napsala, jakmile budu moci. Dokonce ještě dříve než chystaný příspěvek na téma Pán much…

Z nadpisu je již zřejmé, že se jedná o dokument Náš denní chléb. Popis hovoří o dokumentu takto:
„Jaký je náš „denní chléb"? Režisér Nikolaus Geyrhalter ve svém dokumentu přináší téměř lyrickou, zároveň však děsivě chladnou impresi obrazů a informací ze současného zemědělského průmyslu. Bezchybné kompozice souvisejí s dokonale mechanizovaným a hygienickým způsobem práce, kde člověk zastává už jen minimální úkoly. Na rozdíl od stroje nedokáže lidská síla pracovat bez zastavení. Stroj pracuje nepřetržitě, jeho úkony jsou neměnné a synchronizované s ostatními činnostmi, takže i produkty jsou potom zcela symetrické a na první pohled identické. Přes výkonnost strojů jako by dokument pátral po posledních představitelích jedinečného, byť omylného lidského faktoru. Režisér střídá sekvence záběrů práce strojů s obrazy přestávek dělníků, odehrávajících se téměř výlučně o samotě a beze slov, která by stejně zanikla v nepřestávajícím šumění strojů. Výmluvné záběry na vozíky bez řidičů ošetřující v obřích sklenících zeleninu, na oplodnění krav připravované v laboratoři nebo na porážku dobytka „humánními“ stroji se totiž obejdou zcela bez komentáře.“ (převzato z http://www.csfd.cz/film/225053-nas-denni-chleb-unser-taglich-brot/?text=68635)
Na stránce CSFD najdete i různé komentáře lidí k tomuto dokumentu.

Když jsem dokument sledovala a přemýšlela o tom, jak v podstatě děsivými procesy občas prochází „potraviny“, které denně máme k dispozici v nejrůznějších obchodech a které považujeme za naprostou samozřejmost, čím vším si musí projít takové kuře či vepřík z velkochovu.. bylo mi z toho smutno, byla jsem zhnusená moderní společností, lidstvím. Protože někde mezi stroji pozbylo najednou vší lidskosti, zůstal jen řád a přesně naplánované pochody. Bylo mi zle z toho, že jsem člověk, že nemohu nic z toho, co vidím, změnit.
Zároveň jsem si ale musela přiznat, že člověk jsem, ať už to chci nebo ne, že nejsem býložravec, že lidí je na světě tolik, že nejspíš nelze zajistit obživu nějakým rapidně jiným způsobem. Že „strojová výroba“ je možná na první pohled krutá, ale možná méně krutá než kdyby zvířata měla trpět lidskou nepřesností. Protože stroje pracují podle šablony… Mají své tempo a neřeší morální rozpory.

Není špatné si jednou za čas opravdu v plné síle připustit, co znamená být člověkem, se vším všudy. Není na škodu se zamyslet, co jsme včera měli k obědu a vážit si toho, co vše muselo předcházet tomu, abychom si na tom jídle pochutnali…

Krátká ukázka z dokumentu:

Několik příběhů

Po dlouhé době jsem se opět začetla do knih s moudrými (nebo alespoň zajímavými) příběhy. A tak jsem jich pro vás pár vybrala a vyvěšuji je tu k přečtení i s otázkami k zamyšlení u jejich závěru, třeba vás některý příběh zaujme...

Štír

Jeden mnich se posadil u potůčku a rozjímal. Když otevřel oči, uviděl štíra, který spadl do vody a zoufale bojoval o život.
Soucitně natáhl ruku do vody, vylovil štíra a položil ho na břeh.
Zvířátko se na oplátku bleskurychle otočilo a uštědřilo mu velmi bolestivé bodnutí.
Mnich znovu začal rozjímat, ale když otevřel oči, uviděl, že štír zase spadl do vody a že se ze všech sil snaží udržet na hladině. Opět ho zachránil a štír opět bodl svého zachránce, až vykřikl bolestí.
Totéž se stalo i po třetí. Mnichovi slzely oči bolestí. To všechno viděl jeden rolník. Rozhořčeně zvolal: „Proč pořád pomáháš tomu nevděčnému stvoření, které ti místo poděkování jenom ubližuje?“
„Protože se každý řídíme svou přirozeností,“ odpověděl mnich. „Štír je tu od toho, aby bodal, a já od toho abych prokazoval milosrdenství.“
A od čeho jsi tu ty?

Oheň

Šest lidí se za mrazivé noci nešťastnou náhodou ocitlo na opuštěném ostrově. Každý měl v ruce kus dřeva, s nímž připlaval na břeh. Jiné dřevo na ostrově ztraceném v Severním moři nebylo.
Choulili se kolem skomírajícího ohně.
Chlad byl čím dál nesnesitelnější.
Jedním z těch lidí byla žena. Když záblesk plamene osvítil tvář jednoho muže, uviděla, že má tmavou pleť. Stiskla svůj kus dřeva pevněji. Přece ho nespotřebuje na zahřátí nějakého povaleče.
Vedle se choulil muž, který zjistil, že jeho soused je z opoziční strany. Za nic na světě nebude svým krásným kusem dřeva zahřívat politického protivníka.
Třetí člověk měl na sobě jen chatrné oblečení; zachumlal se do své ošuntělé bundy ještě hlouběji. Ten vedle je určitě bohatý. Proč by měl spotřebovat svou větev kvůli zbohatlíkovi, co nepracuje?
Bohatý člověk seděl a uvažoval o všem svém majetku, o dvou vilách, čtyřech autech a tučném bankovním kontu. Baterie mobilního telefonu se vybila, a tak si za každou cenu musel svůj kus dřeva uchovat. Kvůli těm lenochům a špinavcům ho přece nespotřebuje!
V přistěhovalcově snědé tváři byl v slábnoucím světle dohasínajícího ohně vidět pomsty chtivý výraz. Svůj kus dřeva svíral pevně. Dobře věděl, že jím všichni ti bílí kolem pohrdají. Své dřevo jim na oheň nikdy nepřiloží. Nadešel okamžik pomsty.
Posledním členem sklíčené skupinky byl podezřívavý lakomec. Nikdy neudělal jedinou věc, ze které by něco neměl. Jeho nejoblíbenějším heslem bylo: „Dát jen tomu, kdo dá. "Za ten kus dřeva mi musejí důkladně zaplatit,“ říkal si. A tak je také našli: zmrzlé, každého s jeho kusem dřeva v ruce. Nezmrzli kvůli venkovnímu chladu, ale kvůli chladu, který měli ve svém nitru.
Možná i ve tvé rodině nebo společenství, prostě před tebou, je skomírající oheň. Určitě máš v rukou svůj kus dřeva. Co s ním uděláš?

Lovec

Jeden mladý Ind se vydal na lov kachen. Jeho jedinou zbraní byl oštěp. Na břehu řeky tedy posbíral několik kamenů a ze všech sil se snažil nějakou kachnu zasáhnout. Mířil především na ty, které se neopatrně usadily na břehu.
Kameny s hlubokým žbluňknutím dopadaly do vody. Jen dva z nich ještě před pádem do vody zasáhly cíl.
Mladík se vracel do města s dvěma kachnami ve vaku a posledním kamenem v ruce.
Poblíž tržiště ho zastavil zlatník. S údivem zvolal: „Ale to, co držíš v ruce, je diamant! Má cenu aspoň tisíc rupií!“
Mladík zbledl jako stěna: „Já hlupák! Bylo jich tolik a všechny jsem je naházel do vody kvůli dvěma kachnám. Kdybych se na ně byl lépe podíval, byl by ze mne boháč. Ale teď už je odnesla voda.“
Každý náš den je jako drahocenný diamant. Jde o to, abychom si toho všimli a nepromarnili ho „lovem“.

Účet

Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za ní do kuchyně jedenáctiletý syn s lístkem v ruce. S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:
Vyplení záhonku: 20 Kč
Úklid pokojíku: 50 Kč
Nákup: 10 Kč
Hlídání sestřičky (tři odpoledne): 90 Kč
Dvě jedničky: 50 Kč
Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
Celkem: 250 Kč
Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzala propisku a na druhou stranu lístku napsala:
Devět měsíců nošení pod srdcem: 0 Kč
Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný: 0 Kč
Všechna pomazlení, když ti bylo smutno: 0 Kč
Všechny osušené slzy: 0 Kč
Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč
Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby: 0 Kč
Každodenní péče: 0 Kč
Celkem: 0 Kč
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, cítil se zahanben.
Otočil lístek a pod svůj účet napsal: „Vyrovnáno“. Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.
Když se v osobních a rodinných vztazích začne počítat, je konec všemu. Láskaje buď zdarma, nebo není vůbec.

Dva kusy ledu

Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští.
Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomit ledy“.
Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc.“ Ale kus ledu nedokáže sám o sobě ani přijít, ani odejít.
Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe.
V oné' jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, ,že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“
Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí.
Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „Ajaké je slunce?“
„Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků.
„Mohl bys nám přehrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu.
To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se přehrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř.
O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce přehřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát, a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe.
Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého.
Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala.
A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.
Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?

Barevné křídy

Nikdo nevěděl, kdy se ten muž ve městě objevil, jako by na té rušné třídě plné obchodů, restaurací, kinosálů, po níž se po celý den procházeli lidé a na níž si dávali dostaveníčko zamilovaní, byl odjakživa.
Vkleče kreslil barevnými křídami anděly a nádherné krajiny zalité sluncem, šťastné děti, rozkvétající poupata a sny o svobodě.
Lidé si na něj už zvykli. Sem tam mu někdo hodil drobnou minci. Občas se s ním někdo zastavil na pár slov.
Lidé s ním mluvili o svých starostech a nadějích, o svých dětech - že ten nejmenší chce pořád spát s rodiči a ten nejstarší neví, na jakou školu se má přihlásit, protože kdoví, co bude za pár let.
Muž naslouchal. Hodně naslouchal a málo mluvil. Jednoho dne si však sbalil věci a chystal se odejít. Kolem se shromáždili lidé a dívali se na něj. Sledovali ho a čekali.
„Nech nám tu něco na památku.“
Muž jim ukázal prázdné ruce. Co by jim mohl dát?
Ale lidé dál stáli a čekali.
Sundal tedy batůžek ze zad a vytáhl křídy. Své barevné křídy, které zářily všemi barvami a kterými kreslil anděly, květiny a sny, a rozdal je lidem.
Každému dal kousek křídy a beze slova odešel.
Co lidé s těmi barevnými křídami udělali?
Někdo si ji vystavil doma za sklem, jiný ji odnesl do muzea moderního umění, další ji strčil do zásuvky a většina na ni zapomněla.
Přišel jeden člověk a dal možnost vybarvit svět i tobě. Jak jsi s jeho křídami naložil?

Člověk ve studni

Jeden muž spadl do studny a nemohl se dostat ven. Šel kolem soucitný člověk a řekl: „To je mi opravdu líto. Cítím s tebou.“ Politik, který se věnoval sociálním věcem, poznamenal: „Dříve či později tam někdo musel spadnout.“ Zbožný člověk prohlásil: „Do studny padají jen zlí lidé.“ Vědec vypočítal, jak se to muselo stát, aby ten muž spadl do studny. Opoziční politik na základě události přednesl v parlamentu zprávu, v níž napadl vládu. Novinář slíbil napsat polemický článek do příští nedělní přílohy. Praktický člověk se zeptal, jestli se ze studny platí vysoké daně. Smutný člověk prohlásil: „Moje studna je horší.“ Humorista se ušklíbl: „Dej si kávu, ta tě pozvedne.“ Optimista namítl: „Mohl jsi dopadnout hůř.“ Pesimista mu oponoval: „Sklouzneš ještě hlouběji.“ Nikdo z nich mu však nepodal ruku a nevytáhl ho ven.
Co svět nejvíc potřebuje:
Trochu více laskavosti a trochu méně chtivosti. Trochu více dávat a trochu méně vyžadovat. Trochu více úsměvů a trochu méně úšklebků. Trochu méně kopanců tomu, kdo leží na zemi. Trochu více „nás“ a trochu méně „já“. Trochu více smíchu a trochu méně pláče. Trochu více květin na cestě života. A trochu méně květin na hrobech.

„Rodina je oporou státu…“

Předem se omlouvám, pokud tu zazní nějaký ten vulgarismus, věc u mě v psaném projevu atypická… Ale jednám v rozvíření citů a to není nikdy extra dobré pro elegantní projev. Dlouho jsem sem nic nenapsala, protože jsem cítila nutnost mlčet, jisté mírné morousovství, které mě vede vždy spíš do osamělosti. Také jsem si chtěla odpočinout od počítače, internetu a domova, kde jsem po většinu času. (Poslední měsíce mám vůbec dojem, že se nějak vytrácí z míst, kde pobývám nebo která jsem milovala to, čemu říkám „domov“….)

Rozhodla jsem se strávit pár dní u své sestry, už delší čas jí slibuji, že u ní na pár dní zůstanu. Má jednoroční dcerku a jako teta jsem se během svého pobytu osvědčila a hraní s ní mě těšilo. I se švagrem jsme si konečně u kávy měli možnost popovídat, takže jsem si mohla utvořit názor, že je to prima člověk. Bez bouřek mezi námi (mnou a sestrou) jsme ale vydržely jediný den. Dnes sestra začala mluvit o našich životech, o tom, jak je šťastná, že má svůj dům, rodinu… Její radost chápu a jsem také ráda, že našla, po čem toužila… Jenže netrvalo dlouho a dostaly jsme se k tématům jako je… Sestra považuje za důležité navazovat sousedské vztahy a kontakty se známými v okolí. Já zastávám názor, že pokud jsou pro člověka důležití převážně přátelé, ke kterým ho táhne srdce, měl by čas věnovat jim a ne se nutit, když mu to není milé, do bytí zadobře nebo ve válce s někým v okolí. A co vzešlo ze sestřina hodnocení našich životů? Zmínila se o tom, že já to ještě nemohu tak ostře vidět, protože nejsem tak daleko jako ona, zmínila jistotu, že jsem se doma, kde jsem, zahrabala a můj život tak není zrovna hodnotný, tak, jak by mohl podle jejího názoru být. Během svého pobytu jsem se chtěla zmínit o svých přátelích, o hradu, o tom, čeho jsem dosáhla a neměla jsem jí to dřív možnost říci. Neposlouchala však, co říkám, zmínka o hradu jí připadla zbytečná. Snesu hodně, ale když pak spustila, jak jsem trochu flegmatická, že jsem vlastně stejná jako moje matka, kterou ona nesnáší za.. některé věci z minulosti, už jsem nemohla jen tak naslouchat… Šla jsem do pokoje, sbalila si věci a těsně po zmírnění hromů a blesků, které jakoby cítily mou náladu, vyrazila na asi 12 km cestu domů. Samozřejmě jsem se rozloučila, ale nemohla jsem zůstat.. Chtěla jsem, aby to tentokrát bylo jiné, nejspíš ale nejsme s to si porozumět… Z okna ještě sestra dodala, že jestli teď odejdu, nemám se už nikdy vracet. A tak tu sedím, poté, co mě sestra v jedné vsi nabrala a dovezla domů, rodiče se mnou také příliš nemluví, neboť poté, co jsem jim odmítla říci, co se stalo, jsem se dozvěděla od matky, že jsem stejná (stejně děsná) jako sestra, a od otce, že jestli hodlám sestru bránit, bude se mnou jednat stejně jako s ní (nedobře). A tak jsem ve stavu, kdy na všech frontách bojuji a zároveň se snažím bránit ty druhé strany… A cítím se pod psa, protože je to boj samozničující. Ještě si vzpomínám, že mi sestra řekla, že je u mě problém ve velkém myšlení… Mám snad být hloupá, aby mě čekal šťastný život a perfektní rodinné vztahy? Mám se přetvařovat a nebýt upřímná, jen proto, aby to klapalo? Kdyby mi ve své podstatě na sestře a na tom, aby jednou jedinkrát uměla pochopit, že mám jiné hodnoty (a ne nižší než ona), byla bych za to nesmírně vděčná. Ale nevím, zda tomu chci nebo nechci věřit, že takový den přijde.

A tak jediné, co cítím je ztráta… ideálů, nadějí, něčeho uvnitř mě. Zakončím to tu tedy citátem, který jsem nedávno slyšela:

„Ztrátu nelze napsat, lze ji jen cítit.“

Homo homini lupus

Už přibližně měsíc a půl řeším jeden nečekaný tíživý problém – mezilidské vztahy. A jeho řešení jako by nebralo konce. Asi to tak se vztahy je, že nikdy nebudou jen v určité rovině, musí se měnit, ale sami to jistě znáte, jak je to změna… leckdy vysilující.

V následujícím seznamu jsem se pokusila vystihnout, co mi přišlo na mysl, když jsem chtěla sepsat, co vše mě za poslední dobu od druhých lidí zabolelo. Než ho ale vyvěsím, chci říci, těm, kterých se to více nebo méně týká, že si jsem vědomá, že nejsem bez viny, že být v mé blízkosti není pro nikoho z vás snadné… Co mohu dát přátelům i nepřátelům za jakékoliv okolnosti je upřímnost, tedy:

Vybrané desatero z mezilidských vztahů

1. Říkej mi jak chceš, bez ohledu na to, zda mi komolení jména ubližuje. (Jsem přece ta poslední, koho by se to mohlo dotknout nebo kdo by o tom měl rozhodnout.)
2. Dej mi prostor, nejlépe způsobem, který připomíná frackovité odložení otlučené hračky oblečené do hávu laskavosti. (Dám Ti prostor + abych neotravovala.)
3. Připomeň mi, vždy když se neshodneme, že je něco v nepořádku se mnou.
4. Opakuj mi, dokud si to řádně nezapamatuji, jak cenná pro Tebe jsem, přičemž neopomeň dodat, že si většinu věcí vykládám nesprávně (tj. podle svého), nebo že nevidíš žádný důvod, proč bych měla jednat odtažitě a cítit se osaměle.
5. Bojuj v mém jménu za věci, které sám/sama chceš obhajovat, a pokud následně zjistíš, že to byl omyl, hněvej se na mě.
6. Veď mě k úvaze, zda je správné chtít obyčejné lidské drobnosti, pokud vidím, kolik nesváru takové přání může vyvolat. Podiv se, když se následně cítím osaměle.
7. Říkej mi zprávy bez kontextu, jsem přece tak jasnovidná, že si to sama rychle domyslím. A pokud mé třetí oko selže, můžeš se na mě jízlivě obrátit v údivu, že mi to nedošlo.
8. Opusť mě vždy, když řeknu „Chci být sama“, protože i když někdy potřebuji opak a neuvědomuji si to, pravé přátelství se, zdá se, rovná vyhovění za všech okolností.
9. Buď mi přítelem, který mi pomůže zjistit, jak moc věcí kolem sebe ve své uzavřenosti a někdy sobeckosti nevnímám, zvláště tehdy, když s plným nasazením zkouším hledět daleko za obzor nebo hledat cesty ke smíru. (Kdy třeba dobré tři měsíce střádám něco, o čem si myslím, že by Tě mohlo potěšit.)
10. Donuť mě roztrhat samu sebe na jednotlivé části, které budou lépe odpovídat Tvým potřebám a představám. Které nebudou tak nevyzpytatelné a nebezpečné jako já v celku.

Své přátele mám ráda, někde uvnitř bez výhrad, ale tohle jsem jim potřebovala říci, protože momentálně je miluji i nenávidím zároveň. Asi mi dáte za pravdu, že ani nepřítel vám nemůže tak ublížit, jako někdo, koho máte vskutku rádi. Vím, že je to oboustranné, že i já ubližuji, že člověk je člověku občas vlkem, jen… potřebovala jsem to napsat…

Cože? :D

Srandistce děkuji za inspiraci k sepsání tohoto příspěvku. :) Abych vystihla svůj vztah k hudbě a zpěvu, musím vás nejprve na chvíli přenést do poměrně dávné historie a ještě k tomu do jiných končin, do Podkarpatské Rusi (nebo chcete-li Zakarpatské Ukrajiny, je to totéž), odkud část mé rodiny pochází. :) Různé obrázky tamní krajiny si můžete prohlédnout třeba TADY.

Když jsem byla hodně malá, často mě na starost dostávala babička Irena, pocházející právě z této země a pravděpodobně z etnika Rusínů. Vyprávěla mi o svém domově, položeném uprostřed březového háje, o všem možném, včetně zpěvu a pohádek. Prababička Vilemína podle jejího vyprávění vedla své děti k umění. Babička sama zpívala, její bratři hráli na nejrůznější nástroje, včetně příčné flétny a houslí. Později, když za války museli všichni utéct, babička přes další země doputovala až sem, kde nyní bydlím, bratři se rozdělili, jeden odjel hrát do Ameriky, další do Austrálie… a nikdy už se nesetkali. To vše vyprávím, abyste si uměli představit, jak jsem se do hudby i do pohádek při poslechu babiččiných příběhů ještě více zamilovala, spojilo se mi to s „vysněnou krajinou“, kterou jsem nikdy neviděla, a s vnitřním mým světem. :)

Od té doby jsem stále snila o tom, že se naučím hrát na housle, jako babiččin bratr. A protože mi rodiče housle zakázali, kradla jsem alespoň potajmu pletací jehlice mámě a hrála na ně (v dětských představách to byly úchvatné housle a smyčec!). Učila jsem se hrát i na flétnu (pouze zobcovou), a často jsem si zpívávala, většinou o samotě, nebo za přispění sestry. Byla jedinou osobou, která mě jako malého prcka uměla přimět ke zpěvu i před dalšími lidmi, velmi jsem se stydívala. Archivní ukázku si můžete poslechnout ZDE, za utržené škody na zdraví však neručím. :D (Martině bylo asi sedm let, mně necelé tři roky.) Ukázkou jsem chtěla demonstrovat, že opravdu neumím moc dobře zpívat, neboť mé schopnosti se časem spíše zhoršily, stud se zvýšil. Na základní škole jsem např. dostala i poznámku „Porušuje školní řád.“, když jsem odmítla postavit se před celou třídu a v hudební výchově něco zazpívat. :D (Na tu poznámku si jsem hrdá, jakožto na všechny, které po ní následovaly, tato byla první.)

V posledních letech jediným člověkem z Hradu, který mě mohl slyšet zpívat (co si aspoň pamatuji) je Arielka, podařilo se jí totéž, co mé sestře kdysi – přesvědčit mě, abych se na chvíli tak nestyděla a soustředila se čistě na zpěv. :D

Závěrem tedy shrnuto a podtrženo, hudbu miluji nadevše, protože mě provází celým životem, zpívám si velmi ráda (ovšem jen tehdy, je-li jistota, že mě slyší maximálně stromy a zvířata v lese), a proto se nepřestávám divit, že jsem od Srandistky slyšela něco tak neuvěřitelného.
:D

Requiescat in pace...

Nebojte se, nebojte... Nadpisem neoznamuji, že někdo v dnešní den v mém okolí zemřel. Nadpis a mé přání odpočinku v pokoji se týká paní Zimy. Už pár týdnů sleduji, jak mi přátelé říkají: "U nás už to a to kvete." A u nás pořád ještě vládla zima. Před pár dny ale vykoukla první opravdová pampeliška, dokonce pod mým oknem, a dnes jich na dvorku je už celý početný houf. Rozhodla jsem se tedy náležitě rozloučit, jak se sluší a patří, a vzpomenout na krásu, kterou v zimě můžeme najít i slyšet. Šetřím si pro ten účel poslední hudební ukázku od Qntalu, která mě přímo křišťálovou jasností okouzlila. Takže, sbohem, zimo, spi sladce až do svého znovuprobuzení!

Písničku „Winter“ si můžete stáhnout v MP3 ZDE nebo se podívat na zpracování, které se mi velmi zalíbilo. Třeba vás také něčím zaujme. :) (odkaz pro Tomana)



*zavře oči a vychutnává si hloubku a sílu tónů*

Hudba, mocná čarodějka

Kdo mě jen trochu víc zná, ví o tom, jak moc jsem závislá na hudbě. Považuji ji za velmi dobrý prostředek, jak vystihnout a ukázat druhému své pocity, tam, kde třebas obyčejná slova nestačí… Považuji ji za spojnici, kdy jeden člověk může druhému s její pomocí ukázat část ze sebe samého, protože cítí, že ta a ta hudba jakoby sídlila někde uvnitř jeho srdce. A tak, abyste mohli vědět více o mně, budu sem dávat ukázky z hudebního světa, které jsou mi něčím velmi blízké. Zabráním tak podobným zjištěním, jako se mi stalo nedávno, kdy jsem chtěla hudbou zase jednou říci něco o svých momentálních náladách, načež jsem se dozvěděla, že druhá strana ji ani nedoposlechla. Tady si můžete zcela svobodně (aniž bych to já věděla) vybrat, zda ukázkám dáte šanci nebo ne. A zda dáte šanci tomu, co jsem jimi o sobě a svém vnitřním životě chtěla říci. :)

Jako první ochutnávku vám sem dnes dám několik ukázek z tvorby německé hudební skupiny Qntal. Její tvorba je zaměřená na elektronickou experimentální hudbu s klasickými a středověkými motivy. Mé nadšení z objevu zvýšilo ještě více zjištění, že se zaměřují na zpěv ve starých jazycích, jako např. v latině, staré francouzštině… Dnes sem ani texty, ani překlady ještě dávat nebudu, užijte si ukázky dle svého jen tak. :)

Entre Moi Et Mon Amin (Mezi mnou a mým přítelem) - živě

Von Den Elben (Od Labe) - videoklip

A na závěr ještě jedna MP3 ke stažení: Dulcis Amor (Sladká láska).
:)

Co přinesl včerejšek?

aneb
Vážně jsem se zbláznila?

Včera k večeru jsem si na internetu začala hledat texty písní od jedné mé oblíbené skupiny. A protože jsem nikde nenašla jejich ucelenou podobu, kde by všechny známé texty byly na jednom místě, napadlo mě založit stránky pro ten účel a pěkně tam vše potřebné postupem času dát. Původně jsem zvolila blog.cz a nevydržela se s prvními stavbami nepochlubit své spřízněné duši – SarahAlex. Toto je výňatek z našeho hovoru:

Já: Udělala jsem si radost. :-[ *jokingly*
SarahAlex: Napadl mě sex, ale to bude asi blbost. :-D Povídej. :-D

Ano, byla to blbost (teď tu budu za starou frigidní naivku). :o) Každopádně mě Sarah tak pobavila a nakopla zmínkou, že je škoda, že jsem nezvolila Blogspot, až jsem se rozhoupala prozkoumat i zdejší vody. Výsledek vidíte sami.

Momentálně přesně nevím, co si se svým blogem počnu, ale… je to vlastně velmi osvěžující pomyšlení – moci si sem napsat cokoli, uvažovat, nadávat, chválit… a vše zcela veřejně. Hotový duševní exhibicionismus a výtržnictví! :oD

Dlužím Ti poděkování, drahá, že se Ti podařilo něco nemožného - navnadit mě pro zřízení vlastního blogu. Považuji to za nadlidský výkon! (Asi za to může jeden z našich sedmi divů světa, určitě víš který.) Dále děkuji za inspiraci, jak si sem snadno vložit počítadlo návštěv. :o*

Závěrem bych možná měla zmínit pro ty, kteří nebudou rozumět latině (jistě, jistě, chápu, že krom jedné osoby to budou téměř všichni), co míním slovy „Mea ora peculiaris“. Latinský slovník praví:
- mea = moje
- ora = krajina, okraj, kraj světa, hranice, pobřeží, pás, mořský břeh…
- peculiaris = vlastní, zvláštní, oddělený, charakteristický…
Ponechám na každém z vás, jak si název přeberete. Bude to tu prostě má zvláštní krajina, kde si budu řádit zcela svobodně. :oD

Bojte se!

P.S. Tímto děsivým počinem jsem se odsoudila k nemožnosti nadále nerudně reagovat na věty typu: "Přečti si to na blogu". Bude mi to tááák chybět, drahá! :oD I když... teď to mohu také říkat, že? *ďáblík*