„Rodina je oporou státu…“

Předem se omlouvám, pokud tu zazní nějaký ten vulgarismus, věc u mě v psaném projevu atypická… Ale jednám v rozvíření citů a to není nikdy extra dobré pro elegantní projev. Dlouho jsem sem nic nenapsala, protože jsem cítila nutnost mlčet, jisté mírné morousovství, které mě vede vždy spíš do osamělosti. Také jsem si chtěla odpočinout od počítače, internetu a domova, kde jsem po většinu času. (Poslední měsíce mám vůbec dojem, že se nějak vytrácí z míst, kde pobývám nebo která jsem milovala to, čemu říkám „domov“….)

Rozhodla jsem se strávit pár dní u své sestry, už delší čas jí slibuji, že u ní na pár dní zůstanu. Má jednoroční dcerku a jako teta jsem se během svého pobytu osvědčila a hraní s ní mě těšilo. I se švagrem jsme si konečně u kávy měli možnost popovídat, takže jsem si mohla utvořit názor, že je to prima člověk. Bez bouřek mezi námi (mnou a sestrou) jsme ale vydržely jediný den. Dnes sestra začala mluvit o našich životech, o tom, jak je šťastná, že má svůj dům, rodinu… Její radost chápu a jsem také ráda, že našla, po čem toužila… Jenže netrvalo dlouho a dostaly jsme se k tématům jako je… Sestra považuje za důležité navazovat sousedské vztahy a kontakty se známými v okolí. Já zastávám názor, že pokud jsou pro člověka důležití převážně přátelé, ke kterým ho táhne srdce, měl by čas věnovat jim a ne se nutit, když mu to není milé, do bytí zadobře nebo ve válce s někým v okolí. A co vzešlo ze sestřina hodnocení našich životů? Zmínila se o tom, že já to ještě nemohu tak ostře vidět, protože nejsem tak daleko jako ona, zmínila jistotu, že jsem se doma, kde jsem, zahrabala a můj život tak není zrovna hodnotný, tak, jak by mohl podle jejího názoru být. Během svého pobytu jsem se chtěla zmínit o svých přátelích, o hradu, o tom, čeho jsem dosáhla a neměla jsem jí to dřív možnost říci. Neposlouchala však, co říkám, zmínka o hradu jí připadla zbytečná. Snesu hodně, ale když pak spustila, jak jsem trochu flegmatická, že jsem vlastně stejná jako moje matka, kterou ona nesnáší za.. některé věci z minulosti, už jsem nemohla jen tak naslouchat… Šla jsem do pokoje, sbalila si věci a těsně po zmírnění hromů a blesků, které jakoby cítily mou náladu, vyrazila na asi 12 km cestu domů. Samozřejmě jsem se rozloučila, ale nemohla jsem zůstat.. Chtěla jsem, aby to tentokrát bylo jiné, nejspíš ale nejsme s to si porozumět… Z okna ještě sestra dodala, že jestli teď odejdu, nemám se už nikdy vracet. A tak tu sedím, poté, co mě sestra v jedné vsi nabrala a dovezla domů, rodiče se mnou také příliš nemluví, neboť poté, co jsem jim odmítla říci, co se stalo, jsem se dozvěděla od matky, že jsem stejná (stejně děsná) jako sestra, a od otce, že jestli hodlám sestru bránit, bude se mnou jednat stejně jako s ní (nedobře). A tak jsem ve stavu, kdy na všech frontách bojuji a zároveň se snažím bránit ty druhé strany… A cítím se pod psa, protože je to boj samozničující. Ještě si vzpomínám, že mi sestra řekla, že je u mě problém ve velkém myšlení… Mám snad být hloupá, aby mě čekal šťastný život a perfektní rodinné vztahy? Mám se přetvařovat a nebýt upřímná, jen proto, aby to klapalo? Kdyby mi ve své podstatě na sestře a na tom, aby jednou jedinkrát uměla pochopit, že mám jiné hodnoty (a ne nižší než ona), byla bych za to nesmírně vděčná. Ale nevím, zda tomu chci nebo nechci věřit, že takový den přijde.

A tak jediné, co cítím je ztráta… ideálů, nadějí, něčeho uvnitř mě. Zakončím to tu tedy citátem, který jsem nedávno slyšela:

„Ztrátu nelze napsat, lze ji jen cítit.“