Kde domov můj?

Někteří z vás vědí, že na mě občas padne melancholie, když se zamyslím, jakému místu bych mohla říkat domov. A že na mě padne vždy i zděděné nutkání kočovného života předků, kteří také hledávali dlouho místo, kde by se usadili. Každopádně, těmi myšlenkami vás tu nehodlám obtěžovat, jsou jen mé a mám své dobrodružnější cestovatelské já v podstatě ráda, aniž bych o něm příliš vyprávěla.

Před pár dny jsem se po delší době šla podívat do pokoje v domě, který měl být jednoho dne můj, avšak vždy tu byl někdo, kdo jej víc potřeboval – babička z tátovy strany, babička z máminy strany, pejsek, který žil s babičkou a byl v pokoji zvyklý žít sám a chodit k nám na mazlení. Je to něco přes měsíc, co pejsek zemřel, a až do chvíle před pár dny jsem do onoho pokoje nedokázala jít, příliš tam sídlilo „prázdno“.
Nicméně, dostala jsem svolení, po návštěvě těch prostor, že ten pokoj může být můj a že si jej smím předělat podle svého. Neobešlo se to bez hádek a křiku, protože rodičové nebyli s to tolerovat, že „má představa“ není identická jako ta jejich. Včera jsem tedy odešla spát odhodlaná se pokoje opět vzdát, protože za bezpočet hádek, které by mohly ještě přijít… ani ten pokoj nestojí. Dnes už ale opadla první vlna nových dojmů a rodiče se smířili s jistotou, že si do toho mluvit nenechám. Přestavba tedy může pomalu začít a podle propočtů….

…bych někdy kolem Vánoc, poprvé v životě, mohla mít místo, které mi bude domovem, kde budu mít soukromí nesdílené s nikým dalším, pokud sama nebudu chtít. *vydechne pohnutím*

Možná jsem blázen, ale celý život jsem jako mladší dcera dědila věci po starší sestře, sestřenicích, bratrancích a lidech, které ani neznám. Nikdy jsem neměla ani vlastní přístěnek. Když se mi chtělo plakat, musela jsem být buď tak tichá, aby to nebylo slyšet, nebo se zdekovat někam do zrovna prázdných prostor. V době, kdy žil bratr, jsem si nemohla domů vzít vlastně skoro žádnou návštěvu, dodnes není zvykem, abych si sem někoho pozvala na delší chvíli než pár hodin. Nestěžuji si, jsem zvyklá na svůj život takový, jaký je, byl a je pro mě tím, co znám. Ale… nikdy jsem nepřestala snít o vlastním „království“, kde bych měla volné ruce, co vše si tam zřídím, budu dělat nebo komu všemu ho ukážu a koho do království pustím. Ten pokoj pro mě znamená víc než čtyři zdi, je… svobodnou půdou, které mohu už nyní říkat „Můj domov“.

Pokud se vám zdá příspěvek příliš sobecký nebo majetnický, budiž, já…. BUDU MÍT SVŮJ PROSTOR a nic mi nemůže vzít tu radost, jakou nad tou myšlenkou cítím! :)

Závěrem chci ale zmínit, že všem ostatním domovům (a hlavně lidem v nich) dlužím poděkování, protože mi dávaly a dávají sílu jít za svými ideály – domovu mé rodiny, ke kterému mě pojí mnoho vzpomínek, hradnímu domovu, který jsem milovala, internátu na gymnáziu, kde jsem prožila ty nejskvělejší bradavická studentská léta, domu, kde jsem hodlala žít s někým, kdo potřeboval cítit domov stejně jako já… A mnoha dalším místům, kde jsem mohla být na návštěvě stejně, jako by to byl můj opravdový domov.

A myslím, že i v době, kdy bude můj pokoj dokončený, si stejně nepřestanu tu otázku klást… :)