I po letech si občas vzpomenu na profesorku zeměpisu, která nás učila na gymnáziu s moudrostí a laskavostí, kterou jsme tehdy nedokázali plně ocenit. Loni zemřela, ale zanechala v nás po sobě něco, co je životně důležité – učila nás přemýšlet. Častokrát přišla do hodiny s ranními novinami, předčítala nám články a pak nás vyzvala k diskusi na různá aktuální témata. Kladla na to větší důraz než na hledání v mapách. Pamatuji si jednu zvláštní písemku, začala jedinou otázkou:
„Co jste včera měli k obědu?“
Tehdy nás ta otázka ze všeho nejdřív rozesmála. Až když jsme napsali, co jsme k tomu jídlu měli, vyzvala nás profesorka k rozepsání, z čeho asi se to jídlo skládalo, odkud k nám přišlo, čím vším na té cestě k nám prošlo… Včera v noci jsem náhodně přepnula televizi na ČT2 a pak už jen seděla, sledovala dokument a nechala myšlenky plynout. A v závěru jsem měla co dělat, abych se z toho všeho, co se mi honilo hlavou, nerozplakala ještě víc, než jak mi tou dobou už oči slzely. Včera v noci jsem nejspíš pochopila, co nám profesorka zeměpisu chtěla říci… Kuře kráčející vedle stroje, který chytá jeho druhy, mě přimělo, abych o tom napsala, jakmile budu moci. Dokonce ještě dříve než chystaný příspěvek na téma Pán much…
Z nadpisu je již zřejmé, že se jedná o dokument Náš denní chléb. Popis hovoří o dokumentu takto:
„Jaký je náš „denní chléb"? Režisér Nikolaus Geyrhalter ve svém dokumentu přináší téměř lyrickou, zároveň však děsivě chladnou impresi obrazů a informací ze současného zemědělského průmyslu. Bezchybné kompozice souvisejí s dokonale mechanizovaným a hygienickým způsobem práce, kde člověk zastává už jen minimální úkoly. Na rozdíl od stroje nedokáže lidská síla pracovat bez zastavení. Stroj pracuje nepřetržitě, jeho úkony jsou neměnné a synchronizované s ostatními činnostmi, takže i produkty jsou potom zcela symetrické a na první pohled identické. Přes výkonnost strojů jako by dokument pátral po posledních představitelích jedinečného, byť omylného lidského faktoru. Režisér střídá sekvence záběrů práce strojů s obrazy přestávek dělníků, odehrávajících se téměř výlučně o samotě a beze slov, která by stejně zanikla v nepřestávajícím šumění strojů. Výmluvné záběry na vozíky bez řidičů ošetřující v obřích sklenících zeleninu, na oplodnění krav připravované v laboratoři nebo na porážku dobytka „humánními“ stroji se totiž obejdou zcela bez komentáře.“ (převzato z http://www.csfd.cz/film/225053-nas-denni-chleb-unser-taglich-brot/?text=68635)
Na stránce CSFD najdete i různé komentáře lidí k tomuto dokumentu.
Když jsem dokument sledovala a přemýšlela o tom, jak v podstatě děsivými procesy občas prochází „potraviny“, které denně máme k dispozici v nejrůznějších obchodech a které považujeme za naprostou samozřejmost, čím vším si musí projít takové kuře či vepřík z velkochovu.. bylo mi z toho smutno, byla jsem zhnusená moderní společností, lidstvím. Protože někde mezi stroji pozbylo najednou vší lidskosti, zůstal jen řád a přesně naplánované pochody. Bylo mi zle z toho, že jsem člověk, že nemohu nic z toho, co vidím, změnit.
Zároveň jsem si ale musela přiznat, že člověk jsem, ať už to chci nebo ne, že nejsem býložravec, že lidí je na světě tolik, že nejspíš nelze zajistit obživu nějakým rapidně jiným způsobem. Že „strojová výroba“ je možná na první pohled krutá, ale možná méně krutá než kdyby zvířata měla trpět lidskou nepřesností. Protože stroje pracují podle šablony… Mají své tempo a neřeší morální rozpory.
Není špatné si jednou za čas opravdu v plné síle připustit, co znamená být člověkem, se vším všudy. Není na škodu se zamyslet, co jsme včera měli k obědu a vážit si toho, co vše muselo předcházet tomu, abychom si na tom jídle pochutnali…
Krátká ukázka z dokumentu:
14 komentářů:
Moc děkuji za to, že jsi na tenhle problém, nebo spíš... skutečnost, poukázala. Lidé si vážně často neuvědomují, jak se k nim jejich jídlo dostalo. A jak moc před tím trpělo.
A já děkuji za podporu, drahá. :o*
Jeden z nejdůležitějších projevů lidského tvora je chybování.
Společnost se učí a poučit se může jen ve chvíli, když se najde někdo, kdo poukáže na problém. ;)
Když však začnu sledovat situaci, zamrzí mě, že jsou více bráni v potaz ochránci zvířat a životního prostředí, než ochránci lidských mláďat.
To Snapeovy: Společnost se jen tváří, že se učí. Ve skutečnosti se toho od pravěku v lidské duši zase tolik nezměnilo.
A lidská mláďata... mají svá práva jistá. Alespoň na papíře. Zato zvířata jsou podle zákona brána jen jako věci, jako něčí majetek. Přitom... jsou snad horší než lidi? Těžko.
Věřím v to dobré, co v lidech je. I lídé zlí byli kdysi dětmi.
A pokud jde o kus papíru s právy dětí, věř mi, že v nebezpečí je ten kus papíru fakt neochrání - to mohou zase jen lidé.. stejně jako zvířata - ty také neochrání cár papíru.
Však je na nás, jak vychováme budoucí generaci. All
Neochrání, ale je pak daleko snazší dovolat se svých práv, když jsi člověk, než když jsi zvíře. :o) Prosím, povšimni si, že říkám snazší, ne snadné.
A mimochodem, je prokázáno, děti bývají často mnohem víc kruté než dospělí, protože jim chybí znalosti a konvence. Jestli jsi tak ještě neučinila, přečti si jednou Pána much, je to zajímavá kniha. :o)
Souhlasím s Tebou, Sarah, člověk není ze zákona brán jako „věc“, na tom se všichni shodneme. Že i lidé trpí, to se děje, ať už si to přejeme, nebo ne. Člověk jako bytost není mírumilovný jako např. bájný fénix.
Tentokrát jsem si ale nekladla za cíl vyjádřit veškeré stíny v lidské duši, čeho je člověk jako druh schopný. Chtěla jsem poukázat pouze na to, že bereme spoustu z toho, co je kolem nás, jako naprostou samozřejmost, aniž bychom se vůbec zamysleli, jakou cenu to má.
A jednou možná napíšu i něco o tom ostatním, právech, pravidlech a… Ostatně, Pán much je nyní aktuální téma i pro mě, když jsem si ho po letech znovu četla… William Golding byl génius, protože v tom příběhu vystihl mnohé, co… se nejspíš opravdu od pravěku příliš nemění. :) Ať už je nová generace vychovávaná jakkoli, něco z minulosti lidstva si každý z nás nese v sobě, ať už o to žádal nebo ne.
Sarah, já si nic číst nemusím.. max. můj vlastní deník - vím, jak dovedou být děti kruté - šikana na záladce mi naprosto stačila - a také vím, jak to dovedou i dospělí, kteří jsou ale již za své chování plně zodpovědní.
Děti jsou kruté, protože je to naučili dospělí.. třeba i neumyslně, třebas jen svoji vlastní nevšímavostí. A z dětí takto vychovaných se stávají dospělí, protože chápou zlé chování jako normu... a už tu máme např. tyrana zvířat.
Já vím, že se snažíte poukázat na problém a mluvit o něm, ale pro mě je důležité vědět více příčinu problému, aby se situace mohla řešit od úplných základů.. a nikoli od střechy :)
Ally
Nikdo z nás si nic číst nemusí, to je pravda, ale mnohdy by měl. ;) Nepodceňuji tím nic z toho, čím sis prošla, Ally, a neznevažuji to. Ale nezdá se mi dobré, ať by to udělal jakýkoli člověk, aby čerpal jen z vlastního pohledu, pouze z vlastní zkušenosti, ať se jedná o jakoukoli situaci, problém. To zavání tak trochu omezením pohledů a prostředků, jako kdybychom podle jediného stromu posuzovali celý les. To nikdy nekončí dobře. Přesto je to častý jev… Nechci tu zabředávat do problematiky lidstva jako celku, to už jsem ostatně zmínila výše, ale tohle jsem cítila potřebným dodat.
Souhlasím s tím, že problémy je nutné řešit od základů, pokud je to možné. (Ne vždy to možné je a většinou se to ani nesetká s potřebnou podporou.)
Takže věc k uvážení pro všechny, kdo si to tu čtou:
Problém: Lidí je na světě tolik, že obstarat jídlo pro celé lidstvo na jediný den není snadné a není čas a prostředky na lepší řešení, než jaká nyní jsou. Viz článek.
Příčinou je tak trochu velká populace lidí. Budeme proto, abychom od základů problém vyřešili…. Lidstvo postupně vyhlazovat pro jeho vlastní prospěch? :)
Na tuto otázku nečekám veřejné odpovědi a nebudu už do konverzace příliš zasahovat, já své k problému řekla. Ať je to, že si věcí obyčejných nyní cením více, proto, co vše muselo být obětováno, brané klidně jako poslední taška na střeše. :) Je možná stejně důležitá, jako základy domu.
Komentáře není třeba mazat. ;) Zvláště, pokud má člověk pocit, že potřebuje slovy nebo mlčením něco říci, i za cenu, že s ním druzí nebudou třeba souhlasit… Pokud si za tím, co řekl, stojí, není co řešit. Slovo argumenty mi připomnělo boj, ale.. my tu mezi sebou bojujeme? Diskuze by měla být rozhovorem, ne rozepří. *dokončí, co cítila potřebným dodat* Samozřejmě toleruji rozhodnutí jiných. Jsou to jejich slova.
Moje troška do mlýnu. (od Hekaté)
Nemůžu říct, že by se mi článek / video vysloveně líbil, ale rozhodně byl působivý. Hudební doprovod a "němost" záběrů podle mě může udělat víc (= přivést k zamyšlení víc lidí) než krvavě hororové záběry.
Myslím, že několik maličkých krůčků k nápravě už učiněno bylo, i když to tak moc nevypadá.
Ale pokud si vzpomenete, v minulosti si zemědělci stěžovali na povinnost zlepšovat podmínky ve svých chovech... bohužel zase mluvím rychleji,než myslím, a tak nemám po ruce žádný podpůrný důkaz - ale bez ohledu na to, v jak odlidštěném prostředí teď naše jídlo vzniká, ta zvířata se měla i hůř. :(
Neměli bychom také zapomínat na tzv. ekologické zemědělství. Je spojováno sice s pěstováním plodin bez chemických postřiků, ale rozhodně je to krok správným směrem. ;)
Mohli (měli?) bychom se inspirovat a vrátit se ke kořenům, na venkov.
Jenže já jsem ostuda - mám svůj městský byt ráda právě proto, že se o něj (na rozdíl od statku, hospodářství) nemusím starat. Vždyť já si sama nevypěstuji ani ředkvičku!! Nemám tedy právo zde moralizovat.
Pro Ally: ano, problémy stejně jako nemoci by se měly řešit od základů, hledáním a napravováním příčin, nejen mírněním průvodních znaků a důsledků. Ale aby se mohlo začít s hledáním příčin, je třeba si problém uvědomit. A myslím, že tento příspěvek chtěl právě toto, ukázat, že toto je problém, nechtěl ho vyřešit.
Hekaté
Ahoj, přidávám citaci článku z Lidových novin (ze dne 19. 7. 2008), v nichž Tomáš Hanák uveřejňoval své... fejetony(?) v cyklu Zelené dilema.
Hodnotu textu nechávám na posouzení každého zvlášť, sama nedokážu být objektivní, Hanákův humor mi příliš nesedí, nicméně si myslím, že i tento názor sem patří.
Hekaté
Tomáš Hanák: Bio nebio – biopárek!
(LN 19/07/08, Zelené dilema)
Jako v pohádce: „Bio nebio, na český trh přišel biopárek.“ Z biohovězího masa, bez náhražek, jatečního odpadu, běžných konzervantů či sóji, bezlepkový, tradičně – do značné míry ručně zpracovaný. Dost kladů na to, aby se sliny začaly sbíhat a křičet na ostatní šťávy: „Pojďte sem, holky, honem, to bude něco!“ Půlpárek, jedna nožka, přijde bratru na 15 kaček, což není tak strašné – pokud nemáte dětí jako smetí.
Vlastně není o čem psát. Leč moudrá úvaha se vkrádá… Jak se vlastně liší pocity „ušlechtilého“ konzumenta bio-dobytka od pocitů všežravého konzumenta-dobytka? Přežvykuje se mi biopárek lépe a radostněji, představuji-li si přitom zdravím kypícího přežvýkavce, pasoucího se – možná ještě ráno – na prosluněné, nepočmelákované louce? Věnuji alespoň vzpomínku desetitisícům méně šťastných kusů dobytka, živých masných prefabrikátů, průmyslově chovaných a pak i mordovaných v „nelidských“ podmínkách masofabrik (jak je známe třeba z německo-rakouského dokumentu „Jak nasytit planetu“)? Anebo mě dokonce napadne, že i mému „humánnějšímu“ párku předcházela porážka, (bio)poprava, byť milosrdnější, kultivovanější? To už by se možná sliny zase rozutekly…
Ale jíst se musí – pokud člověk není vegetarián, sáhne po biopárku jistě rád (rukou v mikrotenovém návleku, pochopitelně!). I proto, že je esteticky přitažlivý (je prý červenější, ačkoli podle mě by mu víc slušela zelená „eko“ barva). A navíc: cokoli „bio“ je trendy. Jediným malilinkatým minusem tedy zůstává i v biopárku obsažená smrt – jenže živou krávu do střívka nenasoukáš.
A vůbec – tohle asi JUDr. Svat. Petr nahoře u brány řešit nebude. A v nejhorším řeknu, že jsem se koupí biouzeniny snažil sabotovat dobytčí koncentráky. Což je fakt: kdyby všichni jedli jen biopárky, tak tu nastane všeho dobytka věčný ráj (s platností do porážky). Jenže pro biodobytek není dostatek pastvin, protože všude už je jen řepka na biopaliva pro další a pořád větší auta všech nás, volů a krav. (Třeba u Hanáků mají hned tři auta: pro taťku, pro mamču a pro radost, byť jen plátěnou „kachnu“). Každopádně, volbou biopárku není ještě vyhráno – může totiž přijít chuť na biopárek v rohlíku! Jenže – co je vůbec zač, ten rohlík? Zná ho někdo? Není to nějaký vystresovaný nebožák, vstalý z mouky, nadrcené v hlučném, odcizeném prostředí VELKOMLÝNŮ, a.s., z obilných zrn, vymlácených kombajny monstry?! Bude to dobrý rohlík? Ne! Dobrý, netraumatizovaný rohlík, biorohlík, vzejde vždy jen z mouky umleté mezi pradávnými, z otce na syna děděnými kameny (žentour sice pohání poloslepý/polochromý nebioosel, ale o to teď nejde), z obilí, žatého s láskou, srpem či kosou, za zpěvu Ech, synku, synku či recitace Velkých širých rodných lánů!
Pozor na to. Abios, amigos!
Hekaté, děkuji za citaci článku, i já mám pocit, že se sem hodí. Rozhodně stojí za uvážení a přečtení. :)
Okomentovat