Co je správné?

Nesnažit se. Možná zrovna nemůžete nebo nejste s to se snažit, protože jste paralizováni.
x
Snažit se ze všech sil, vedení těmi nejhezčími vzpomínkami, které v sobě dokážete vzkřísit a udělat něco, co byste jinak ani nedokázali, do čeho jste vložili celé své nadějné já.

Výsledek: Tak jako tak si odnesete pocit marnosti, protože obojí se jeví jako špatně. Jednou vám druzí předhodí, že když se nesnažíte, nejevíte špetku zájmu. (Jste tak moc sobečtí, že vám na pocitech druhého absolutně nesejde.) A když se snažíte, druzí nemají pocit, že by vám k tomu měli něco říci, že by měli jediným slůvkem projevit jakoukoli reakci, pozitivní nebo negativní. Místo toho dostanete reakci na úplně jinou (a ve srovnání s tímto banální) záležitost. Ano, nejspíš jsem hloupá, když se nedokáži vzdát alespoň drobného očekávání, že přijdou lepší chvíle, že druzí ocení, že se snažíte. Že se ještě stále chcete snažit, i když jste byli tucetkrát sražení k zemi, stejně jako druhá strana. Ani to, že uznáte, že jsou rány na obou stranách…. Není k ničemu.

Rozhodnutí: V životě jsem se vzdala jen málokrát, ale tentokrát, v této situaci…. Se (konečně) vzdávám, protože očividně lepší to být nemůže a obě strany jsou už natolik rozdílné, že je to jako slepit půl hrnce s půlkou mísy, výsledná nádoba nebude použitelná. Už v to nechci věřit. Odmítala jsem si to připustit. Odmítala jsem si připustit, že už v podstatě pro druhou stranu nemusím za poslední rok (či jen půlrok) skoro nic znamenat. Nu, situace mi velí si to připustit jako jednu z reálných možností. Zlobím se. Na sebe, na onoho člověka, na to, jak tento svět chodí. Zlobím se, protože jsem se pořád nedokázala přimět, aby mi to vše bylo jedno. Ale k dnešnímu dni… se vzdávám nároku (přání) ohledně možné společné lepší budoucnosti. Jsou věci, které vás donutí odložit veškerou svou bojovnost a chuť prát se za staré naděje a přání… Zbývá udělat jedinou věc, někdy v brzké době, jediné, co dlužím, je setkání.

Závěrem přikládám příběh, který mi dnes pomohl:

Vypravěč

Žil kdysi jeden vypravěč. Žil chudě, ale bez starostí, spokojil se s málem, hlavu měl stále plnou snů. Ale okolní svět mu připadal šedivý, brutální, vyprahlý, s nemocnou duší. A to ho trápilo.
Když se jednou ráno procházel po sluncem zalitém náměstí, dostal nápad. „A co kdybych jim vyprávěl nějaké příběhy: Mohl bych jim vyprávět o tom, jak chutná laskavost a láska. Určitě bych jim tak ukázal cestu ke štěstí.“ Stoupl si tedy na lavičku a začal nahlas vyprávět. Staří lidé, ženy, děti se u něj na chviličku zastavili, pak se otočili a šli dál svou cestou. Vypravěč dobře věděl, že svět nelze změnit za jediný den, a proto neztrácel naději. Na druhý den se vrátil na totéž místo a znovu vydával větru napospas nejdojemnější příběhy, které znal. Lidé se opět zastavovali, ale méně než předešlého dne. Někdo se mu i smál. Jiný ho prohlašoval za blázna. Ale on vyprávěl neochvějně dál.
Každý den tvrdošíjně přicházel na náměstí a mluvil k lidem, nabízel jim své příběhy o lásce a divech. Ale zvědavců bylo čím dál méně. Zanedlouho hovořil jen k oblakům a prchavým stínům lidí, kteří se kolem něj jen mihli. Ale nevzdal se.
Zjistil, že neumí ani nechce dělat nic jiného než vyprávět lidem příběhy, třebaže nikoho nezajímají. Začal je vyprávět se zavřenýma očima, jen pro potěšení z toho, že je slyší. nic nedbal na to, že honikdo neposlouchá. A lidé ho dál nechali vyprávět samotného se zavřenýma očima.
Uběhlo několik let. Když jednoho zimního podvečera vyprávěl za lhostejného soumraku jakýsi podivuhodný příběh, ucítil, že ho někdo zatahal za rukáv. Otevřel oči a uviděl mladého muže. Mladík mu s úsměškem povídá: „Copak nevidíš, že tě nikdo neposlouchá? Že tě nikdo nikdy neposlouchal a ani tě poslouchat nebude? Proč tu vůbec marníš čas?“
„Mám rád lidi,“ odpověděl vypravěč. „Proto jsem chtěl, aby byli šťastní.“ Mladík se znovu ušklíbl: „A jsou teď snad šťastní, blázne jeden?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou vypravěč.
„Tak proč toho nenecháš?“ zeptal se mladík s nenadálým soucitem.
„Vyprávím dál. A budu vyprávět až do smrti. Kdysi jsem tak chtěl změnit svět.“ Odmlčel se. Ale pak se mu rozzářily oči: „Teď to dělám proto, aby svět nezměnil mě.“

P.S. Šuplík „Vnitřní vesmír“ je náhledem do mé hlavy, nečekám na to žádné reakce. Co si nosím v hlavě, je má věc.