I cesta

Sedím si tak v podvečer na dvorku a dívám se na prastarou, a přitom stále kvetoucí, jabloň v zahradě. Nechávám myšlenky a vzpomínky plynout a vířit a protože se objevují ty hezké, usmívám se. A náhle mě z toho zamyšlení vytrhne rádio, které si někdo ze sousedů právě pustil na plné pecky. A úsměv se ještě rozšíří tím, co v něm právě hraje.

„Zrychlený vlak náhle stojí
asi tak v půli cesty
zbývá vzdát čest padlému stroji
a zbytek dojít pěšky

a náhle už není kam spěchat
vítací výbory nebudou čekat
kufry a příbory tu můžeme nechat
až déšť se vsákne tak vystoupí řeka

i cesta může být cíl
i cesta může být cíl
i cesta může být cíl
i cesta může být cíl

jediný mrak nad hlavou stojí
nehybně tak jako vážky
jediný klas dozrává v poli
jediným způsobem lásky

a náhle už není kam spěchat
vítací výbory nebudou čekat
kufry a příbory tu můžeme nechat
až déšť se vsákne tak vystoupí řeka

i cesta může být cíl
i cesta může být cíl
i cesta může být cíl“

Hodně dlouho jsem na tu píseň nepomyslela, na to, jak uklidňující a povzbudivá může být. Bez odkazu k minulosti nebo budoucnosti si ji sem přidávám, abych si tak na ni vzpomněla častěji. Abych si ji poslechla právě teď.