Před 148 lety se narodil Rabíndranáth Thákur (více o něm zde), který je autorem kromě jiného i ukázky básně o květu, kterou jste si zde už mohli přečíst v části Kaleidoskop.
A v den výročí jeho narození jsem se rozhodla vyvěsit zde překlad písně Praan, která je inspirována jeho verši. Praan už znáte z dřívějšího článku, ale kdyby náhodou, můžete si ji znovu stáhnout ZDE. Překlad je společným dílem SarahAlex a mě. :) A jak už můžete vědět z jejího blogu, originál je v bengálštině.
Bhulbona ar shohojete
Shei praan e mon uthbe mete
Mrittu majhe dhaka ache
je ontohin praan
Bojre tomar baje bashi
She ki shohoj gaan
Shei shurete jagbo ami
Bojre tomar baje bashi
She ki shohoj gaan
dao more shei gaan
Shei jhor jeno shoi anonde
Chittobinar taare
Shotto-shundu dosh digonto
Nachao je jhonkare!
Bojre tomar baje bashi
She ki shohoj gaan
Shei shurete jagbo ami
Bojre tomar baje bashi
She ki shohoj gaan
Shei shurete jagbo ami
Bojre tomar baje bashi
She ki shohoj gaan
dao more shei gaan
A abyste věděli, o čem přibližně že se v písni zpívá:
Proud života
Stejný proud života, jaký teče dnem i nocí mými žilami
běží světem a tančí v rytmických vrstvách.
Je to ten samý život, jaký tryská v radosti skrze prach země
v podobě nesčetných stébel trávy a láme se do mnoha vln listů a květů.
Je to ten samý život, který se houpe v mořské kolébce
zrození a smrti, za přílivu i odlivu.
Cítím, že mé končetiny jsou skvěle vytvořené dotekem tohoto životadárného světa,
a cítím pýchu z živého tepání věků, tančícího mou krví v této chvíli.
Ať vám tedy píseň vykouzlí radostný úsměv na tváři, pokud se jí necháte oslovit. :)
P.S. Dnešní den je plný výročí. Ještě někdo dnes slaví své narozeniny. A já sama.... mám dnes malé výročí už čtvrtročního pobytu mimo zdi svého někdejší domova. Čas letí, ale s Praan v srdci... je vše snesitelné. *jokingly*
7 komentářů:
Bude to znít cynicky, ale... gratuluji k výročí. :oD
Děkuji. :D Sama dobře víš, že... je třebas mé poslední, když.... *tajuplný výraz* Ještě počkám tak tři dny a myslím, že dám i ostatním šanci mi říci to, co by mi chtěli říci jako poslední, výročí nevýročí. Tak jsem si teď na to nějak vzpomněla... :)
To by bylo jedině fér. Když to víš s předstihem... :oD
Tak nevím, jestli to mám risknout... ale... kdo se bojí,... nesmí do lesa.
Líbí se mi, co všechno zvládáš (Sarah bude jistě souhlasit, vzhledem k tomu prvnímu komentáři :D), část z toho jistě díky dávce času navíc po odchodu z hradu. Pokud jsi ve svém odchodu nešla vnitřně ještě dál (než jsi zmiňovala ve svých posledních zprávách), můžeš se do hradu vrátit... Já bych s tím problém neměl, za minulostí (tou problematickou částí) jsem udělal tlustou čáru. Vyřešit by ovšem bylo potřeba jiné vztahy - do toho vám ale nemůžu moc kecat ;-). Hradní veřejnost by Tě určitě přijala taky nadšeně. ;-) Neříkám Ti samozřejmě žádnou novinku, spíš věci dříve řečené a nebo zřejmé.
Na takové tajemné náznaky jsem dost zvyklý od Ally. Jak mě dřív vadilo to naznačování, nakousávání a pak nutnost z druhé strany informace tahat, tak jsem si na to vypěstoval slušnou imunitu. Takže: nevím, co chystáš, ale pro tuto chvíli nebudu reagovat ("chtěli říci jako poslední"), když nevím na co ;-).
Mně se teď vybavil náš rozhovor, kdy ses mě opatrnými náznaky snažil sdělit, že nejsi ctihodný muž, ale ctihodná žena! :D
Sarah: Život nebývá fér, obě to víme a obě jsme s tím smířené, drahá, že? :) Každopádně, tohle je Tvou zásluhou z našich dávných hlubokomyslných hovorů, že jsem se rozhodla dát druhým v tomto šanci. ;)
Corco, líbí se mi, že se i jiným líbí, co vše zvládám. :D Když zavzpomínám na útlé dětství, stávalo se běžně každým dnem, že sestra v našich hrách hrávala roli princezny, a na mě zůstaly role tatíčka krále, několika nápadníků, prince na bílém koni, zloducha, draka, trubadura…. Hodně věcí jsem zvládala i při činnosti v hradě, i když o nich nebylo nikdy potřeba mluvit. Nikdo se neptal a dost z činností s hradem nemělo žádnou sovislost. :) Vždyť i VŠ jsem vlastně studovala při zakládání a rozvoji hradu. Bylo jen otázkou, jak čas rozložím, aby se stihlo vše potřebné.
Pamatuješ na slova o upírovi, když jsme si nedávno povídali přes emaily? To je „neviditelná“ hradba, přes kterou nemohu. Psal jsi tehdy, že ani námořník, ani strážce majáku nemusí být připraveni. Ukázal jsi mi tím, co jsem si asi potřebovala uvědomit. A za to děkuji. Toleruji tu neviditelnou hráz a jsem natolik velký blázen, že ještě stále čekám, možná na Godota, možná na jediné vstřícné slovo, kouzlo, které by mi dovolilo se vrátit, kdo ví. :)
K náznakům, hodlám to s pár lidmi, přáteli, kamarády, vyřešit během následujícího týdne, ten náznak byl hlavně určený pro Sarah, která o tom ví z čitatelů blogu jako první, Ty budeš jistě taky informován, aniž bys to ze mě musel tahat. ;) Jen to bude osobnější formou, ne tak veřejnou. A závěrem se musím pousmát, taková věc jako ta vzpomínka o On je ona… je to tak dávno, kdy se to dělo, že už bych si skoro ani nevzpomněla, zdá se to min. jako sto let někde do minulosti….
A poslední úvaha, kterou jsem si asi měla odpustit, ale.. rozhodla jsem se to neudělat a pěkně zatepla ji říci. Opět jsi mi připomněl jeden z velkých problémů ve vztazích, čistě na obecné rovině. Je mnoho lidí, kteří chtějí někoho za přítele, ale často netolerují, kým ten přítel je, jaký je… A je pak úsměvné, když jemu vyčtou naznačování a podobné věci, zatímco sami nejednají jinak. :) Tentokrát to myslím opravdu jen jako zamyšlení, nemá to být výpad proti nikomu.
Ano, ještě někdo slaví narozeniny, ale zjevně nestojí za to, aby byl jmenován.
Ano, ještě někdo slavil narozeniny a nejspíš tu o něm byla zmínka proto, aby měl třeba radost? Možná nebyl přímo jmenován taky proto, že se každoročně nechává slyšet, jak pro něj tento den není důležitý a jak jej nehodlá (veřejně) slavit. Domnívám se, očividně zase mylně, že je to vstřícná slušnost jeho jméno v takovém případě nepsat, když tu nebyl, abych se zeptala, zda by mu to případně nevadilo. Nabízí se otázka, zda by se oslavenec v případě, že by byl jen tak jmenován, neozval pro změnu s tím, že si nepřál být veřejně vystaven dalším gratulacím, o které by nemusel stát. Jak jsem psala v „Co je správně?“, už netuším, co by mělo být správně, když podle všeh reakcí, dělám věci pravidelně špatně. :o) (V tom článku, řekla bych, jsem mluvila naprosto na rovinu a bez jakýchkoli náznaků, jméno jsem psát nechtěla z úcty k soukromí nás všech.)
Už proto, aby nedošlo k tomu, k čemu došlo, tj. k ukřivděnému pocitu, že mi je oslavenec naprosto putna, jsem vše dobré, ze vzpomínek i pocitů minulosti vložila do osobnějšího dárku, jenž jsem zaslala soukromou sovou. Věřila jsem, že bude mít mnohem větší cenu, než případná drobná zmínka na blogu, kterou jsem tu zanechala… Vše v osobním dárku jsem myslela naprosto vážně a stojím si za tím, co v něm bylo.
P.S. Protože u jednoho článku reagovat nemůžu, zanechávám zde dovětek: Věřte mi, že v náznacích si promyšleně nelibuji, je většinou má přirozenost mluvit, jak mluvím. Nejsem jediná, podle toho, co před nedávnem říkal Corco. A vskutku u toho radostí neplesám.
Okomentovat