Že by měl Platón se světem idejí nakonec pravdu? ;o)

Často chodíme známými místy s vžitým stereotypem, aniž bychom si uvědomili, že ta místa vůbec nemusí být něčím, čemu už nepřikládáme pozornost. Často se natolik soustředíme na cíl své cesty – dům, kam směřujeme, autobus, na který spěcháme atp., že tím ostatním prolétneme s očima upřenýma do dáli k onomu autobusu nebo pohledem zaměřeným do vlastní hlavy, že nás v tu chvíli ani nenapadne se rozhlédnout.
Hrávali jste si někdy s plastelínou? Matně si pamatuji, že největší zklamání z plastelínové tvorby jsem cítila ve chvíli, kdy jsem už nedokázala barvy dostat od sebe a čím víc jsem si s plastelínou hrála, tím více barvy mizely a přede mnou rostla beztvará šedavá hrouda.

Včera se mi podařilo dostat se do stavu, který bych mohla přirovnat k obnovení barev, proto ty příklady výše. Jakoby obří šedivá koule plastelíny nabrala zpětný chod a vše se opět navrátilo do svých čistých a jasných barev, tvarů a možností. Stejných a zároveň jiných, než kdy dříve, protože poprvé jsem nedokázala plně ty barvy, tvary a možnosti ocenit. Tentokrát ano. Dodalo mi to mnoho pozitivní síly, radosti nad tím, že náš svět vůbec není tak obyčejný, jak nám často přijde, že je vlastně jen na naší volbě a v naší hlavě, co se rozhodneme vnímat a vidět. A to vědomí… je neuvěřitelně osvobozující! *jokingly* Jako nádech čistého vzduchu po dlouhé době v zatuchlém sklepení. Včera jsem měla to potěšení vnímat vůni šeříků v ulici jako bych ji cítila poprvé. A byla to vůně neuvěřitelně krásná a léčivá. Mohla jsem jet nanovo poprvé metrem a usmívat se na spolucestující, protože jsem si prohlížela vše, co se dalo. A cítit a vidět, jak se nad tím druzí zprvu zaráží a pak… se začali usmívat také, protože je to prostě lepší než se mračit. Někdy, když si řekneme „Dost, takhle mi to nevyhovuje.“… spustí se změna k lepšímu sama od sebe, způsobem, jaký bychom ani nečekali. Není ale snadné k tomu prostému vědomí, že takhle jít dál nechceme, dojít. :o) Ale když už si to jednou řekneme, když si to sami v sobě otevřeně přiznáme… jako bychom otočili list tlusté knihy a tam stálo: „Pokračování je zcela svobodně na Tobě.“ A my si díky tomu vzpomněli, jak byl příběh poutavý ve svém zrodu, když jsme četli první kapitolu. A všichni takovou knihu máme.
Chci si včerejšek pamatovat, jak jen dlouho to půjde.

Nejoptimističtější na tom přístupu je, že pokud se změní ve vaší vlastní hlavě, soudím…. Že je to proces nevratný a dlouhodobě neovlivnitelný, aby se opět vše vrátilo do obvyklé šedé. Barvy tu jsou k vidění pro nás všechny, pro všechny, kdo se rozhodnou je chtít opět vnímat.