Několik příběhů

Po dlouhé době jsem se opět začetla do knih s moudrými (nebo alespoň zajímavými) příběhy. A tak jsem jich pro vás pár vybrala a vyvěšuji je tu k přečtení i s otázkami k zamyšlení u jejich závěru, třeba vás některý příběh zaujme...

Štír

Jeden mnich se posadil u potůčku a rozjímal. Když otevřel oči, uviděl štíra, který spadl do vody a zoufale bojoval o život.
Soucitně natáhl ruku do vody, vylovil štíra a položil ho na břeh.
Zvířátko se na oplátku bleskurychle otočilo a uštědřilo mu velmi bolestivé bodnutí.
Mnich znovu začal rozjímat, ale když otevřel oči, uviděl, že štír zase spadl do vody a že se ze všech sil snaží udržet na hladině. Opět ho zachránil a štír opět bodl svého zachránce, až vykřikl bolestí.
Totéž se stalo i po třetí. Mnichovi slzely oči bolestí. To všechno viděl jeden rolník. Rozhořčeně zvolal: „Proč pořád pomáháš tomu nevděčnému stvoření, které ti místo poděkování jenom ubližuje?“
„Protože se každý řídíme svou přirozeností,“ odpověděl mnich. „Štír je tu od toho, aby bodal, a já od toho abych prokazoval milosrdenství.“
A od čeho jsi tu ty?

Oheň

Šest lidí se za mrazivé noci nešťastnou náhodou ocitlo na opuštěném ostrově. Každý měl v ruce kus dřeva, s nímž připlaval na břeh. Jiné dřevo na ostrově ztraceném v Severním moři nebylo.
Choulili se kolem skomírajícího ohně.
Chlad byl čím dál nesnesitelnější.
Jedním z těch lidí byla žena. Když záblesk plamene osvítil tvář jednoho muže, uviděla, že má tmavou pleť. Stiskla svůj kus dřeva pevněji. Přece ho nespotřebuje na zahřátí nějakého povaleče.
Vedle se choulil muž, který zjistil, že jeho soused je z opoziční strany. Za nic na světě nebude svým krásným kusem dřeva zahřívat politického protivníka.
Třetí člověk měl na sobě jen chatrné oblečení; zachumlal se do své ošuntělé bundy ještě hlouběji. Ten vedle je určitě bohatý. Proč by měl spotřebovat svou větev kvůli zbohatlíkovi, co nepracuje?
Bohatý člověk seděl a uvažoval o všem svém majetku, o dvou vilách, čtyřech autech a tučném bankovním kontu. Baterie mobilního telefonu se vybila, a tak si za každou cenu musel svůj kus dřeva uchovat. Kvůli těm lenochům a špinavcům ho přece nespotřebuje!
V přistěhovalcově snědé tváři byl v slábnoucím světle dohasínajícího ohně vidět pomsty chtivý výraz. Svůj kus dřeva svíral pevně. Dobře věděl, že jím všichni ti bílí kolem pohrdají. Své dřevo jim na oheň nikdy nepřiloží. Nadešel okamžik pomsty.
Posledním členem sklíčené skupinky byl podezřívavý lakomec. Nikdy neudělal jedinou věc, ze které by něco neměl. Jeho nejoblíbenějším heslem bylo: „Dát jen tomu, kdo dá. "Za ten kus dřeva mi musejí důkladně zaplatit,“ říkal si. A tak je také našli: zmrzlé, každého s jeho kusem dřeva v ruce. Nezmrzli kvůli venkovnímu chladu, ale kvůli chladu, který měli ve svém nitru.
Možná i ve tvé rodině nebo společenství, prostě před tebou, je skomírající oheň. Určitě máš v rukou svůj kus dřeva. Co s ním uděláš?

Lovec

Jeden mladý Ind se vydal na lov kachen. Jeho jedinou zbraní byl oštěp. Na břehu řeky tedy posbíral několik kamenů a ze všech sil se snažil nějakou kachnu zasáhnout. Mířil především na ty, které se neopatrně usadily na břehu.
Kameny s hlubokým žbluňknutím dopadaly do vody. Jen dva z nich ještě před pádem do vody zasáhly cíl.
Mladík se vracel do města s dvěma kachnami ve vaku a posledním kamenem v ruce.
Poblíž tržiště ho zastavil zlatník. S údivem zvolal: „Ale to, co držíš v ruce, je diamant! Má cenu aspoň tisíc rupií!“
Mladík zbledl jako stěna: „Já hlupák! Bylo jich tolik a všechny jsem je naházel do vody kvůli dvěma kachnám. Kdybych se na ně byl lépe podíval, byl by ze mne boháč. Ale teď už je odnesla voda.“
Každý náš den je jako drahocenný diamant. Jde o to, abychom si toho všimli a nepromarnili ho „lovem“.

Účet

Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za ní do kuchyně jedenáctiletý syn s lístkem v ruce. S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:
Vyplení záhonku: 20 Kč
Úklid pokojíku: 50 Kč
Nákup: 10 Kč
Hlídání sestřičky (tři odpoledne): 90 Kč
Dvě jedničky: 50 Kč
Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
Celkem: 250 Kč
Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzala propisku a na druhou stranu lístku napsala:
Devět měsíců nošení pod srdcem: 0 Kč
Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný: 0 Kč
Všechna pomazlení, když ti bylo smutno: 0 Kč
Všechny osušené slzy: 0 Kč
Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč
Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby: 0 Kč
Každodenní péče: 0 Kč
Celkem: 0 Kč
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, cítil se zahanben.
Otočil lístek a pod svůj účet napsal: „Vyrovnáno“. Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.
Když se v osobních a rodinných vztazích začne počítat, je konec všemu. Láskaje buď zdarma, nebo není vůbec.

Dva kusy ledu

Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští.
Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomit ledy“.
Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc.“ Ale kus ledu nedokáže sám o sobě ani přijít, ani odejít.
Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe.
V oné' jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, ,že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“
Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí.
Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „Ajaké je slunce?“
„Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků.
„Mohl bys nám přehrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu.
To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se přehrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř.
O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce přehřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát, a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe.
Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého.
Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala.
A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.
Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?

Barevné křídy

Nikdo nevěděl, kdy se ten muž ve městě objevil, jako by na té rušné třídě plné obchodů, restaurací, kinosálů, po níž se po celý den procházeli lidé a na níž si dávali dostaveníčko zamilovaní, byl odjakživa.
Vkleče kreslil barevnými křídami anděly a nádherné krajiny zalité sluncem, šťastné děti, rozkvétající poupata a sny o svobodě.
Lidé si na něj už zvykli. Sem tam mu někdo hodil drobnou minci. Občas se s ním někdo zastavil na pár slov.
Lidé s ním mluvili o svých starostech a nadějích, o svých dětech - že ten nejmenší chce pořád spát s rodiči a ten nejstarší neví, na jakou školu se má přihlásit, protože kdoví, co bude za pár let.
Muž naslouchal. Hodně naslouchal a málo mluvil. Jednoho dne si však sbalil věci a chystal se odejít. Kolem se shromáždili lidé a dívali se na něj. Sledovali ho a čekali.
„Nech nám tu něco na památku.“
Muž jim ukázal prázdné ruce. Co by jim mohl dát?
Ale lidé dál stáli a čekali.
Sundal tedy batůžek ze zad a vytáhl křídy. Své barevné křídy, které zářily všemi barvami a kterými kreslil anděly, květiny a sny, a rozdal je lidem.
Každému dal kousek křídy a beze slova odešel.
Co lidé s těmi barevnými křídami udělali?
Někdo si ji vystavil doma za sklem, jiný ji odnesl do muzea moderního umění, další ji strčil do zásuvky a většina na ni zapomněla.
Přišel jeden člověk a dal možnost vybarvit svět i tobě. Jak jsi s jeho křídami naložil?

Člověk ve studni

Jeden muž spadl do studny a nemohl se dostat ven. Šel kolem soucitný člověk a řekl: „To je mi opravdu líto. Cítím s tebou.“ Politik, který se věnoval sociálním věcem, poznamenal: „Dříve či později tam někdo musel spadnout.“ Zbožný člověk prohlásil: „Do studny padají jen zlí lidé.“ Vědec vypočítal, jak se to muselo stát, aby ten muž spadl do studny. Opoziční politik na základě události přednesl v parlamentu zprávu, v níž napadl vládu. Novinář slíbil napsat polemický článek do příští nedělní přílohy. Praktický člověk se zeptal, jestli se ze studny platí vysoké daně. Smutný člověk prohlásil: „Moje studna je horší.“ Humorista se ušklíbl: „Dej si kávu, ta tě pozvedne.“ Optimista namítl: „Mohl jsi dopadnout hůř.“ Pesimista mu oponoval: „Sklouzneš ještě hlouběji.“ Nikdo z nich mu však nepodal ruku a nevytáhl ho ven.
Co svět nejvíc potřebuje:
Trochu více laskavosti a trochu méně chtivosti. Trochu více dávat a trochu méně vyžadovat. Trochu více úsměvů a trochu méně úšklebků. Trochu méně kopanců tomu, kdo leží na zemi. Trochu více „nás“ a trochu méně „já“. Trochu více smíchu a trochu méně pláče. Trochu více květin na cestě života. A trochu méně květin na hrobech.